5 věcí, které říkáte dětem a přitom byste neměli

Existují zdánlivě neškodné věty, které dnes a denně říkáme svým dětem. Zdají se býti nevinné a tak se každý z nás často přistihne, jak je používá. Přitom se ale ukazuje, že se k nim často pojí různé negativní důsledky.

Jsi tak chytrý/šikovný

Klasické pochvaly, kterými častujete svého malého školáka, sportovce, tanečnici nebo malířku. Myslíte to sice dobře a občas i přimhouříte oko, protože tak šikovné to dítko zase úplně není. Problém je, že nejenom častým opakováním tyto komplimenty ztrácejí na účinku, ale hlavně jsou neadresné. Dejme si příklad ze školy. Místo pochvaly za přinesenou jedničku ve stylu: „Jééé, ty jsi tak chytrý!“ zkuste toto: „Vidíš, vypadá to, že se ti všechna ta příprava do školy vyplatila!“. Když budete s dítětem komunikovat takto, tak se vyhnete tomuto: „Přinesl jsem ze školky dvojku, nejsem vůbec chytrý“.

Chvalte děti za úsilí, které vede k jejich cíli a nepodporujte v nich mimoděk pocit, že jim to jde samo, protože jsou přeci chytré a šikovné.

 

To je v pořádku/Neplač

Když je dítě naštvané, zraněné nebo smutné, tak první slůvka rodičů obvykle jsou právě: „To je v pořádku, neplakej.“. Je jasné, že chceme dítě utěšit, uklidnit, ukonejšit a pomoci jim se vyrovnat s pro ně nepříjemnou situací.

Právě ale v těchto okamžicích musí rodič volit svá slova moudře. Protože, když říkáte, že to je v pořádku, tak to předpokládá, že je vše skutečně v pořádku. A v očích dítěte tomu tak určitě není! Podobně nemá smysl chtít po někom, aby neplakal, protože to je přirozená součást emocí a žádný rodič nemá zájem budovat v dítěti pocit, že pláč a smutek je tabu nebo něco nenormálního.

Místo těchto prázdných frází byste prostě s dítětem ve chvíli smutku měli být, stát se pro něj oporou a nechat na něm, aby si samo určilo, kdy je to skutečně už v pořádku a kdy je čas přestat plakat.

 

Už sis vyčistil zuby/ustlal postel/uklidil hračky?

Neklaďte dítěti otázky, na které znáte odpověď. Dítě totiž, aby si zachovalo tvář, Vám obvykle zalže. Místo hloupé otázky prostě jen řekněte větu oznamovací a dohlédněte, že se tak skutečně stalo.

 

Dobrá práce!

Říkáte si, co může být na podobném zvolání kontraproduktivní? Je to přitom poměrně jednoduché. Budujete tak totiž postupně v dětech přílišnou závislost na Vašich názorech. Časem se dokonce může stát, že nebudou třeba sportovat proto, že je to baví, ale proto, aby se jim dostalo rodičovské pochvaly.

Používejte proto raději adresné pochvaly, které dítě také potěší, ale zároveň si je spojí s jasně identifikovatelnou věcí, která se mu skutečně povedla.

 

Omluv se

Jak upřímná je asi tak vynucená omluva? Jsou to prázdná slova, která jen zapříčiní to, že dítě je ještě více zostuzeno. Navíc takto budujete v dítěti rovnici: konflikt + omluva = čistý stůl. Tak to ale přece v životě nefunguje.

Neznamená to ale, že děti jsou z obliga. Je dokonce vhodné dítěti připomenout, aby se omluvilo v situaci, kdy se stane nějaká drobná nehoda. Je to podobné, jako připomínání používání kouzelných slůvek – děkuji a prosím.

Nicméně pro jiné situace je lepší použít odlišnou taktiku. Pomozte dítěti učit se empatii, tedy vcítit se do pocitů druhých. Když něco udělá, tak mu vysvětlete – jasně a stručně – co a proč je špatně a proč to druhým může vadit nebo ublížit. Navíc mu můžete i navrhnout řešení. Třeba, aby šlo druhému dítěti tu bolístku pofoukat apod. A pokud už chcete dítěti přímo říci, aby se omluvilo, tak to řekněte takto: „Utíkej se omluvit, XY to pomůže se cítit lépe.“